Občas takhle od babi vyzvídám historky a zážitky z jejího mládí – co měla ráda, když byla mladá, co všechno zažila a na co ráda vzpomíná… a jednou přišla řeč na Praděd:
„Na Pradědu jsem byla, ale to jsem byla ještě hodně mladá. Pracovala jsem tehdy ještě v Dřevoplastu a jeli jsme s dědou v létě na autobusový zájezd někam do lázní a pak jsme šli všichni na Praděd. Byla tam taková cesta, která vedla až úplně nahoru. Nahoře bylo postavené nějaké zábradlí a za ním byly obrovské hromady hlíny a kamení. Věž se teprve stavěla a nedalo se tam ani jít, tak jsme to jen obešli, podívali se na výhledy a šli zase dolů.”
Když jsem se jí pak doptával, kam by se chtěla ještě podívat, tak říkala: „Bych se aj ráda ještě někdy podívala na ten Praděd, jak se to za ty roky změnilo. Teď už to uvidím leda tak v televizi nebo na pohlednici… teď už se tam asi nijak nedostanu.”
Ale nikdy neříkej nikdy 
