Do hor a někam do sněhu mě to táhlo už pěkně dlouho. Byl pátek a já se cestou z práce rozhodl, že není na co čekat a vyrazím ještě ten večer.
Domluvil jsem se s kamarádkou, sbalil výbavu a společně jsme vyrazili na cestu. V plánu bylo zajet někam do Beskyd, na Malou Fatru nebo na Chočské vrchy. I přes hlášenou ledovku jsme se nakonec spontánně rozhodli pro nějakou delší cestu – na Slovensko, na Velký Choč.
Cesta utekla rychle. Na Slovensku však bylo zataženo a mlha, ale to mi v tu chvíli nijak nevadilo… Těšil jsem se na hory!
Když jsme přijeli pod kopec, ukazoval teploměr -8 °C. Sbalili jsme výbavu a vydali se vzhůru do mrazivé noci. Cesta vedla hned do kopce a kromě mlhy a temného lesa kolem nás nebylo nic vidět. Po vystoupání několika stovek výškových metrů se mezi korunami stromů objevily hvězdy a mně bylo jasné, že pod námi je inverze a my za chviličku vystoupáme nad mraky.
Asi v polovině cesty jsme si dali pauzu na čaj a v tu chvíli už jsme měli nad hlavou oblohu plnou hvězd a sledovali Mléčnou dráhu nad Velkým Chočem. Byla to paráda!
Další část cesty byla zavátá čerstvým sněhem a prošlápnutou stopu jsme místy hledali marně. Sníh nám tak chvílemi krásně křupal pod nohama a chvílemi jsme se do něj úplně propadali… Díky tomu vím, že ho pod námi byl minimálně metr 🙂
Ještě před svítáním jsme vystoupali až na vrchol (1611 m), kde nás čekalo bezvětří a krásné výhledy na všechny světové strany. Všude kolem nás byly sněhem a ledem obalené stromy a v údolích pod námi nekonečné moře mraků, ze kterých vystupovaly jen okolní vrcholky (mezi nimi i Velký Rozsutec, který jsem se chystal pokořit následující den).
Čas na vrcholu jako by se na chvíli úplně zastavil. Pořád bylo na co koukat. Krajina se postupně rozjasňovala až do východu slunce, který se moc povedl. Únavu po probdělé noci tak rychle vystřídalo dobití energie v podobě úžasného zážitku a skvělého pocitu, že to opět vše parádně vyšlo.
Velký Choč rozhodně nezklamal…
