V noci obvykle chodím na kopce, které dobře znám. Tohle bylo ale nové v tom, že jsem šel někam naslepo – na místo, kde jsem nikdy nebyl a nevěděl, co mě čeká za rohem.
Na mapě jsem si našel nějakou cestičku, kterou by se dalo vyjít na kopec a kde by mohl být dobrý výhled. A tak jsem to jedné noci riskl. Jel jsem autem cca 20 km, ale cestou tam jsem myslel, že to otočím a pojedu raději zpátky do postele. Nebylo vidět ani na krok, i když jsem byl v noci na cestě úplně sám, jel jsem téměř krokem. Nakonec jsem to ale nevzdal a po zhruba hodinové jízdě dojel do cíle – do Jetřichovic.
Odtamtud jsem se vydal na kopec – viditelnost nula, všude byla mlha, tak jsem si říkal, že to bude stát za prd, ale pokračoval jsem a tajně jsem si přál, aby to na kopci bylo jinak. A splnilo se…
Cestou jsem zažíval nové pocity, které jsem do té doby neznal – co se asi tak skrývá za touhle skálou? Bude tam další skála, kterou už nezdolám a budu to muset otočit? Připravený jsem byl dobře, ale přece… Když člověk neví, co ho za rohem čeká a je sám uprostřed noci někde mezi skalami…
Naštěstí cesta byla pohodová a největší odměnou mi bylo, když se ve vyšších polohách začala trhat mlha a já uviděl hvězdy, kterých s každým výškovým metrem přibývalo víc a víc. Až nahoře jsem viděl tu silnou mlhu, kterou jsem projížděl a díky které jsem to před pár hodinami málem vzdal.
Ten pohled tam nahoře ale za to stál a jsem rád, že jsem to tenkrát nevzdal.
